V poslední době se vyrojilo množství teorií o významu a pádu československého roku 1968, vlastně de facto o významu obrození národa na jaře 1968. Tyto teorie vycházejí většinou z nesprávných premis. Přitom stále žijí velké množiny přímých pamětníků celého vývoje, počínaje léty 1966 až 1968, která byla pro zrod této etapy ČSSR podstatná.

Jedna z těchto teorii tvrdí, že prý Češi usilovali o "osvobození se od SSSR" popřením svých dějinných výdobytků již z "časů husitských válek" a o instalaci státu podrobeného Západu. Tato teorie je podle mne založena na zcela bludné premise.

Podstata této teorie spočívá na faktickém srovnání vývoje v ČSSR s vývojem v Maďarsku roku 1956. Nemůže být chybnější premisy. Maďaři na straně jedné a Čechoslováci na straně druhé nemohli stát na rozdílnějších barikádách, než na kterých stáli.

Češi jako národ nikdy – tím méně roku 1968 – neusilovali o odtržení od SSSR. Tak to viděli pouze extremisté komunistické strany indro–bilakovské frakce – nikdo jiný. Ti představovali v oněch letech maličkou množinu uvnitř socialistického státu! My pamětníci to víme zcela jistě. Proto také nikdy neuspěli se svou vizí "dělnicko–rolnické revoluční vlády" – jakéhosi opakování kdysi Kuhnovy revoluční vlády v poválečných Uhrách po I. světové válce!

Sice existovala malá množina intelektuálů a odpůrců režimu, navázaná na Západ, potažmo i na sudetské kruhy, která chtěla využit "obrodného procesu" k odtržení státu od socialistického bloku. Tato množina NIKDY neměla takový vliv, aby se její cíle staly skutkem.

I) Národy ČSSR byly podle mne minimálně z 95ti procent pro Akční program tehdejší KSČ – včetně příslušníků nekomunistických stran tehdejší Národní fronty, socialistů a lidovců.

"Akčný program strany je východiskom obrody – kto chce, nech sa pridá!" Refromisté nikoho nenutili k přijetí tohoto programu –a právě i proto se k němu hlásili všichni zastánci "socialismu s lidskou tváří". Byly to miliony občanů proti hrstkám konzervativců KSČ a "západníkům" ,přívržencům kapitalismu. Byly to miliony nestraníků, kteří se konečně probouzeli z letargie předchozího vývoje, a kteří nebyli třeba ani účastníky revolučního přebudování země po roce 1948, nazývaného dnes totalitou.

II) Tento socialistický vývoj – nikoli separatismus ke kapitalismu, jako v Uhrách roku 1956! – byl přetržen invazí Brežněvových vojsk v srpnu 1968. Všichni, kdo obhajují Brežněvovu invasi – krytou vlajkou Varšavské smlouvy! – by si měli uvědomit zásadní historickou reálii – Brežněv svým tragickým krokem nejen že neobhájil socialistický tábor, ale rozbil jej. Klasický příklad je postoj socialistického Rumunska, které jako jediný člen Varšavského paktu, odmítlo poslat vojska do ČSSR! Stejně tak se invasi postavila socialistická Jugoslávie. Proč viním Brežněva z tohoto kroku?

Brežněv to byl, kdo byl instalátorem pádu presidenta Novotného, ovšem jehož základní chybou byla nepřípustná averze ke slovenskému národu. Novotný totiž odmítal "vstup" vojsk SSSR na území ČSSR. Proto padl.

Následný rozvoj obrodného hnutí SOCIALISMU Brežněv vyhodnotil chybně jako pokud o odtržení od socialistického tábora. Tím nahrál na smeč především NATO a USA.

Známe postoje americké armády v roce 1968 přímo z pozorování pohraničníků na tehdejší "čáře": S dalekohledy v rukou pozorovali postup varšavských vojsk s úsměvem na tvářích, což mnohokrát potvrdili pohraničníci jak na jihomoravské, tak na západní hranici. Zničení specifické formy socialismu nahrálo Západu samotným Brežněvem lépe, než tisíce západních agentů. Nyní mohl Západ a zejména USA prohlásit se svatým pokrytectvím :

"Vidíte, jak je socialismus – (v jejich terminologii komunismus)– nereformovatelný? Osvícení demokraté musejí prchat z Československa na Západ". A kdo tam prchal – staří emigranti v USA, znám to z vyjádření jedné emigrantky – tehdy příchozím z roku 68 pravili: "Před vámi jsme prchali roku 48". Tudíž v této nové vlně emigrace byla krom menšiny ideově zásadových občanů, obří většina kariéristů, a materiálně ekonomických migrantů, což je nezpochybnitelný fakt našich dějin.

III) Bez Brežněva by nikdy nebylo Havla. Vývoj v následné normalizaci, který celkem přijatelně zachránil president Husák zachováním životních jistot občanů, dnes pohrdavě nazývaných "salámový socialismus" (jaké nepochopení doby lze najít v tomto označení). Jsem práv této charakteristiky, protože jako jednotlivec jsem byl v tomto období existenčně postižen, možná tvrději, než většina tzv. disidentů – a přesto jsem nepozbyl socialistické přesvědčení. Když slyším dnešní žvásty o povaze tehdejšího socialismu, který neidealizuji ani nezatracuji, kroutím hlavou nad těmito moderními inkvisitory, z nichž řada tuto éru ani neprožila. A plácá jen naučené bezobsažné fráze novorežimu.

Plně se vše potvrdilo po převratu roku 1989, který nebyl revolucí, jak se bludně mnozí domnívají a hlásají. Tento převrat by nikdy nebyl možný bez rozvratu a zničení SSSR a bez tzv. "perestrojky", kterou dnes mnozí nazývají "katastrojkou". I tehdy ještě většina našich dvou národů zastávala dubčekovský přístup k socialismu, který rozvrátil pan Havel se společníky, který, jak dnes veřejně přiznali pánové jako pan Soros, byl plánován k instalaci již mnoho let před převratem v ČSSR. I to byl důvod návštěvy presidenta Mitterranda u pana Havla. Bez programově řízeného oklamání našich národů by se převrat roku 1989 nikdy nezdařil. Bude úkolem příštích historiků, aby rozkryli plány zahraničních centrál k zosnování převratu roku 1989 – pokud k tomu budou mít síly, odvahu a zdroje.

Národy ČSSR většinově nebyly nepřáteli socialismu ani v roce 1968,ani dokonce v roce 1989. To je, myslím, prokázaná historická reálie. Strůjce převratu 1989 hledejme mimo tehdejší ČSSR. V republice působili podle mne pouze jejich kompradoři, nikdo jiný.